Můj příběh
"Výhry, čísla, body. Aspekty pro které vlastně makáme. Nejkrásnější ovšem je, překonávání vlastních limitů"
Kdo vůbec jsem?
Jako většina dětí kteří začínali se sportem na vesnici, jsme se dostal k fotbalu. Sedmiletý kluk si přišel zabojovat o místo v kategorii starších žáků (do 15-ti let). No jak asi myslíte že to dopadlo? Bylo nás málo a občas jsem se dostal i do zápasu, starší kluci mě bourali co to šlo, já na velkým hřišti jen běhal jak splašená laň a spoluhráči ještě řvali ať se snažím víc. Fotbal jsem miloval ale tohle s ním nemělo nic společného. Na tréninky jsem chodil vystresovaný a zápasy byly doslova peklo. Půl roku jsem jen doma brečel že na mě kříčí a moje první "mentální" rada od rodičů byla následná "nesmíš si to nechat líbit a víc se snažit", díky to fakt pomohl.....
Po téhle zkušenosti, jsem organizovaný sport, nechal být. Opravdu jsem se bál něco zkoušet, "Co když to bude všude stejné?", "Co když mi to zas nepůjde" nebo " Co když jsem opravdu neschopný?". Sport jsem přesto stále miloval, s kamarády jsem si vždy kopal před školou, hrál všechny sporty na tělocviku a nutno říct že mezi svými vrstevníky, jsem i vynikal. Ale velký strašák tam byl stále.... V následných 11letech přišel první návrat, k týmovému sportu. Ve škole se udělal kroužek florbalu, nový sport který tehdy moc lidí neznalo. Šesťák šel do kroužku druhého stupňe, ano opět mezi staršími deváťáky. Nutno říct, že zde jsem nedostával takovou čočku, jelikož jsem nebyl jen do počtu, občas něco i předvedl a nehráli se mistráky. Stejně ale opět, jsem byl za toho horšího (vzhledem k věkovému rozdílu) a tak nějak se plácal. Jenže mě bavilo soutěžit, dávat góly a radovat se s týmem. Dokázal jsem si, že né úplně v každém týmu to musí být peklo a zládnu chodit na trénink, aniž bych měl křeče v břiše.
Opět zlomový půl rok a přišel k nám do školy kluk který v místním fotbalovém klubu ve městě Česká Lípa, byl nejlepší střelec svého týmu. Říkal jsem si jak musí být dobrý, no první fotbálek na tělocviku a já se nestačil divit, zas takový zázrak to totiž nebyl. Rozhodl jsem se tedy dát fotbalu druhou šanci, v klubu který už měl kategorie rozdělené podle věku ( konečně budu hrát se sobě rovnými), byly tam zápasy a prostě vše co jsem v těch sedmi letech chtěl.
První trenér kterého jsem chytnul uměl jediné " startovní rychlost, výbušnost.." a bum. Nic jiného jsme snad nedělali, když se něco zkazilo " Proč to děláš?!!" když se něco povedlo " dobrý ale měl si to udělat ještě líp!". Zkrátka, skvělá mentální příprava pro fotbalový zlatý věk učení. Ale mě už to bylo jedno, konečně jsem našel sport u kterého jsem vydržel, našel skvělou partu lidí a dokázal se v rámci možností posouvat. Po ale asi roce, jsem začal vnímat jak fotbal funguje, absolutně jsem se do něj ponořil. Všechny články, časopisy a noviny co vycházeli jsem hltal. Jakmile se hrál nějaký zápas v televizi musel jsem vidět i studio, nahrával si zápasy ligy mistrů a neřešil nic jiného. Začal jsem chápat že fotbal se dá dělat opravdu lépe.
Přišli první diskuze s trenéry, proč neudělat tohle a tamto, veškerá moje komunikace ale skončila na větě "Tohle tady nejde a nekecej mi do toho", nádherný příklad komunikace. Nechápejte mě špatně, rozhodně nezastávám názor, že trenér má poslouchat hráče ale naslouchat jim musí vždycky, vysvětlovat proč dělají co po nich chce a držet hráče nespokojeně-spokojené, což znamená mít neustálý hlad se zlepšovat ale zároveň mít dobrou atmosféru. Bohužel já zjišťoval, že tohle zkrátka nedostanu. Plus do toho jsem měl na hřišti svoje problémy, které jsem si nesl z prvních fotbalových zážitků. Jak mám vyřešit svojí nervozitu když jsem na míči? Svoje zbrklé rozhodování? Když udělám chybu, jak jí nemám neustále řešit? Nikdo mi neporadil... Mohl jsem si přidávat v tréninku jak jsem chtěl, chodit po večerech běhat abych měl fyzičku, studovat taktiky abych věděl kam mám běhat ale s tímhle jsem si nevěděl rady. Vždy jsem dostal odpověď " Věř si", " Nemysli na to že to zkazíš" nebo " Na balonu se uklidni!". A takové rady jsem tedy dostal ve vzácných chvílích, normálně se semnou o tomhle nikdo nebavil. Zkrátka jsem se mohl snažit jak jsme chtěl, v zápasech nechat duši ale nikdy jsem se nedokázal posunout výš než na nadprůměr.
V 18ti letech jsem odcházel jako nejlepší střelec a kapitán. Jenže takových hráčů bylo a bude milion, takže je to vlastně úplně jedno....
Koučink pro mě není profese, je to životní styl....
Už od v pubertě jsem vnímal, že práce s hlavou je důležitá. Znáte to, sport je 90% o hlavě a podobné prázdné kecy co slyšíte. Ale až ke konci střední školy, v 18ti letech jsem zjistil, že se hlavou dá pracovat. Dostal jsem se k prvním byznys knížkám od Napoleona Hilla (Myšlením k bohatství apod.). Hrozně mě to chytlo. Dnes už jsem jinde a vím že tyto knížky, jsou z 80% jen prázdné fráze, které moc nepomohou ale tenkrát to byly bible. Rok a půl po škole, jsem stále četl tyhle knížky, koukal na semináře a postupně prokukoval do života úspěšného mindsetu. A začal jsem i trénovat fotbal, s plným nadšením že to budu dělat jinak, lépe, kvalitněji..
To mi doslova změnilo život. Díky trénování jsem do dostal k pojmu Koučink a poznal i první lidi, kteří se tímhle koučování živily. Wow! Jakože nebudu lidem jen přikazovat ale ptát se jich jak to vnímají? A to jde aplikovat i jinam než do sportu? Že se zde pracuje s psychologií? Měl jsem moře otázek. Chtěl jsem o tom vědět úplně všechno. Zatímco moji vrstevníci řešily který DJ bude letos na Macháči, já obrážel přednášky na téma koučink. Jasný, i já dokázal na párty vyvádět a dělat bordel, jen už to nebyly moje priority.
Principy koučování jsem aplikoval nejdříve do své trenérské praxe, v prvním týmu to byla paráda! Lokomotiv Česká Lípa to vítal, sami byly nadšení propagátory myšlenky Vnitřní Hry. Spoustu jsem se tam toho naučil a dokázal si, že ty principy fungují. Přišlo stěhování do nejtvrdšího prostředí u nás, do města Prahy. Bylo zde je plno trenérských příležitostí a přednášek v oblasti koučování, sportovní psychologie apod.. Dohodl jsem se s Bohemians 1905, super takový věhlasný klub, trenérsky porostu. Dnes už musím říct že jsem se toho moc naučil, jenže. Ze začátku přišlo vystřízlivění. Měl jsem krásné představy jak budu koučovat děti, které mají šanci být profíky. No a první trénink, v novém trenérském týmu, a já se nestačil divit. Direktivní vedení, plno řevu a pokyny jak co hrát. Byl jsem překvapen ale přesto jsem nadšeně propagoval koučování. Ukazoval jsem jak to může na děti mít pozitivní efekt, jak to dělají Akademie v Ajaxu nebo Barceloně. Vždy jsem dostal kývání, nic jiného... Říkal jsme si, že rodiče ocení mojí snahu. Ale i tam jsem si vyslechl že jejich syn přece potřebuje seřvat, nemusí se cítit uvolněně na hřišti a že není tak chytrý aby sám věděl co dělat. Přísahám, že tohle jsem opravdu slyšel od rodičů. Pomyslné záchranné lano jsem dostal od dalšího klubu, Slavoj Vyšehrad. Kde jsem začal trénovat už starší kategorií U17, U18 a U19. Zde jsem se naučil jak komunikovat ( a i nekomunikovat) s již dospělými fotbalisty, poznal lidi kteří na nejvyšší úrovni působili, a zjistil jak to funguje, v dospělém fotbale.
Po dvou letech, jsem ale už bouchnul do stolu a řekl si "Buď ten koučink budeš dělat pořádně nebo vůbec". Po absolvování certifikovaného kurzu koučování, prvních testovacích "klientů". Jsem v roce 2019 šel do toho naplno. S Vyšehradem jsem ukončil spolupráci a vrhl se na profesi která mi dává největší smysl, vždycky mě to k ní táhlo a jen já si můžu určit jak to budu dělat.
Dělej co tě baví...
Celá tahle dlouhá story, má ještě jednu věc. Celou dobu jsem byl stále v zaměstnaneckém poměru. Vše co jsem dělal, jsem dělal ve volném čase. Dělal jsem všemožnou práci abych časově stíhal trénovat, koučovat a vzdělávat se. Většinou to byly práce po nocích ( Barman, hotelový recepční). Nebyl to zrovna kvalitní životní styl, kdo mě zná, tak ví že dnes je pro mě spánková hygiena velmi vysoko na seznamu potřeb.
Přišel únor 2019 a já chtěl poznat obchodu a korporátní strukturu. V hlavě jsem si obhajoval že je to tím abych pro koučování lépe poznal prostředí, kam budu jako kouč občas chodit. Kecy. Věc se má tak, že jsem zkrátka neměl odvahu na to, abych se vrhl do své pravé profese naplno, šel s kůží na trh a vydělávat si tím co mě naplňuje. Raději jsme si vzal teplé místečko v bance, s pravidelným platem a koučování si dělal o volný čas. Vždycky jsem si říkal "až si tím budu vydělávat tolik a tolik, skončím,.." což je ale nesmysl.
12 srpen 2020, krátce před mými narozeninami. Měl jsem naplánovaný pohovor, na lepší pozici v jiné bance, větší plat, další možnost růstu, paráda. To ráno jsem se vzbudil, dříve než zazvonil budík, s hlavou dole...Ptal jsem se sám sebe " Co to vůbec děláš?", " Je to obor který tě baví?", " Chceš se v něm posouvat?", tolik otázek a nakonec jsem si položil tu asi nejklíčovější "Jsi vůbec šťastný?". Na všechno jsem odpověděl záporně. Nešlo to, nemohl jsem tam jít. Logicky to dávalo smysl, finančně taky, kariérní posun a čerstvě po svatbě, jo to by fungovalo, vždyť přeci koučovat můžu pořád a stíhám oboje. Krásně si vydělám. Já to ale nedal, vnitřně jsem cítíl že by to byl průser. To ráno jsme si řekl " Já nejsem bankéř, já jsme mentální kouč a už mě unavuje si hrát na něco jiného". Pohovor jsem zrušil, ještě ten měsíc vymyslel plán a domluvil se na výpovědi. Férová domluva, na konci roku bude konec. Kromě pár nejbližších a mé ženy, mi ostatní říkali ať to nedělám, zkušení lidé v oboru to nedoporučily, z rodiny to nikdo nevěděl. Jenže své chyby a zkušenosti, si každý musí projít sám a s veškerou úctou a pokorou, své výhry a prohry si zvolím sám.Kdokoliv se takhle rozhodne, neví co ho čeká, má spousty nejistot ale jedno musí vědět jistě. Člověk co maká tvrdě, ví proč to dělá, vytrvá a miluje to, uspěje. Je to jen otázka času kdy.
Pokud si můj příběh dočetl až sem gratuluji, snad tě trochu inspiroval. Vím jaké to je cítit křivdu, cítit že na to máš ale výsledky nejsou takové, moc dobře vím jaké to je když nemáš dobré podmínky, co je to nervozita. A s tím jak si splnit své cíle i přes tyhle překážky, mile rád pomůžu protože od toho tady jsem....
Petr Florián, muž který už našel své Proč
telefon: 607023154 email: kouc@petrflorian.cz
